Očekávání. Každé naše očekávání je vyhlížením nebe. Těšíme se na víkend, na setkání s přáteli, na klid doma u sklenice vína, na oslavu… Člověk se těší i na to, že bude hřešit…
A ať se na to podíváte, jak chcete, většinou zjišťujete, že očekávání převyšovala realitu.
Lidé, nebyli naladění tak jako vy. Přišlo mnoho komplikaci. Děti byly nemocné. Něco se vás dotklo. Přišel konflikt. A tak se dovolené, oslavy i hříšné radůstky nezřídka mění ve zklamání, protože nebyly takové, jak jsme čekali.
Je dobré si uvědomit, že každé naše čekání je vyhlížením nebe.
V každém lidském srdci je ukryta touha po plnosti, po úplném přijetí, po potěšení, kterému nebude chybět vůbec nic a bude zcela časově neomezené.
Problém není v téhle touze, v očekávání nezměrného. Problém je v předmětu, který svému hladovému srdci předkládáme. Namísto věčnosti stavíme zítřek, na místo Boha stavíme člověka, na místo lásky k druhému sobectví.
I letos se budeme čekat. 4 týdny budeme vyhlížet.
Otázka zní: co budeme vyhlížet a jakým způsobem?
Vyhlížím slevy, příležitosti k nákupu, vyhlížím společnou dovolenou, útěchu z jídla, klidu a odpočinku?
Ano. To všechno nějak k adventu a Vánocům patří, ale kdyby šlo jen o to, bylo by to tak nějak prázdné.
„Skládáme-li naději v Krista jen v tomto životě, jsme nejubožejší ze všech lidí,“ říká apoštol Pavel.
Advent nás učí pozvedat oči od země k nebi. Není nic špatného na tom, těšit se na dárky, dobré jídlo a odpočinek, ale pokud tomu přisoudíme první místo, ztratíme advent a ztratíme i Krista.
Ani letošní Vánoce zřejmě nezakusíme Ježíšův příchod na konci časů. Nejspíš normálně povečeříme, rozbalíme dárky, půjdeme na půlnoční a v dalších dnech prožijeme různá více či méně příjemná setkání. Ježíš asi nepřijde ve slávě. Ve skrytosti, ale přichází stále a v době adventní a vánoční přichází dvojnásob!
Záleží ale na mě, jestli budu připraven ho přijmout. I já se můžu dopustit osudové chyby: Ježíš půjde okolo a já ho odmítnu. Budu buď jako Maria a Josef nebo jako obyvatelé Betléma nebo dokonce jako Herodes.
Ježíš přichází na náš svět zvláštně. Je Král a přichází jako chuďas k chudým rodičům, do chlíva, stává se utečencem. Na svých cestách nemá kde by hlavu složil, žebrá o jídlo a o místo v srdci u toho, s nímž se setká.
Říká „já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“. A místem, kde je s námi, jsou jeho chudí – chudí materiálně, chudí duševně. Lidé osamělí, izolovaní, ustrašení, smutní. I lidé skutečně chudí, kteří svou bídu skrývají a nechtějí dát nic znát. Také jsou tu lidé tápající, kteří ve svém životě bloudí a někdy aniž to vědí, zoufale hledají odpovědi na své otázky.
Jsou tu lidé, kteří vězí po uši v hříších, jsou k druhým k smíchu a opovržení jako kdysi celníci a možná právě oni nejvíc po Bohu touží a neví, jak ho hledat.
Ve všech těchto a v mnoha dalších je jaksi tajemně ukryt Ježíš pod rouškou hrubosti, nevzhlednosti nebo i sprostoty. Ale všude tam v jejich srdcích je, a čas od času ti od nich vyjde vstříc a čeká na tvou reakci.
„Přijmeš mě? Budeš jako Maria, která nerozuměla, a přece řekla ano? Nebo budeš jako obyvatelé Betléma, kteří přibouchli dveře?“
Dnes ti sám Pán dává návod, co dělat, abys ho nenechal odejít, abys mu otevřel, pozval ho dál a abys teď a nějak víc i na štědrý večer přijal jeho vánoční milost.
„Dejte si pozor, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a pozemskými starostmi“
Možná si řekneš „dával jsem si pozor už mnohokrát a stejně to nevyšlo, tak proč se ještě snažit“. A pak přichází pocit trapnosti při představě, že se musíme stále znovu zpovídat ze stejných hříchů. Jak ponižující…?!
Je moc dobré, že ses vůbec snažil. Co takhle na to ale tentokrát jít jinak.
Terezka z Lisieux ukazuje svým životem cestu: „Abych se změnila, to je nemožné, proto se musím přijmout taková jaká jsem a všechnu změnu očekávat od Ježíše. Vždyť on sám říká‚ kdo je maličký, ať přijde ke mně‘.“
Přijmout sebe se všemi svými hříchy a dovolit Ježíšovy, aby mě miloval a pozvedal i v tomto stavu. Toto je cesta, jak uniknout nestřídmosti, opilství a pozemským starostem. To je cesta, která dovoluje člověku pustit se s plnými plachtami na vlny důvěry a lásky.
Pak už se nemusím cítit trapně, když se zpovídám stále z téhož. Nezastavím mě to před tím, abych i tak důvěřoval, že Pán je se mnou a dovede hříchům navzdory se mnou dělat veliké věci.
Druhou věc, ke které Pán vybízí, je „bděte a modlete se v každé době“.
Prvním cílem zlého ducha je připravit nás o pokoj. Stůj co stůj nám ho chce vzít. Buď nás svádí ke hříchu anebo nás svádí k tomu, abychom dělali více dobra, než chce Bůh; jak se říká „koho ďábel nezastaví, toho popožene“. Tak či tak kotvou bdělosti je pokojné srdce. Ať jsem zhřešil sebe víc, nenechám se znepokojit výčitkami svědomí. Ať se zdá, že dělám sebeméně dobra, nenechám se bezhlavě vehnat do aktivismu.
Bdělost vyžaduje střízlivost a pokoj. Během dne se mnohokrát zastavit a ptát se: „Je dobré, co dělám. Pane, co mám dělat?“ V nejistotě svěřovat: „Pane, postarej se o všechno.“ A v nátlaku povinnosti chvíli poodstoupit. Zlý duch vytváří leckdy představu falešné naléhavosti, aby záhy v okamžiku nepozornosti člověka vehnal do slepé uličky…
Advent je pozvání k tichosti a modlitbě. Bůh mluví v tichu. Já sám se mohu s Bohem setkat jen, dovedu-li vypnout televizi, odložit mobil, zaklapnout počítač.
Prosme Krista jako maličcí, aby nás pozvedl k sobě takové, jací jsme. Prosme o tiché a pozorné srdce, srdce připravené přijmout ho, ať přijde pod jakoukoli podobou.